Moje stránečky ;)

Terry povídky

Domácí štěstí

Byla černočerná noc a ve spícím domě byl široko daleko slyšet jen tlukot řemenu do obnaženého těla a popotahování nosem místo pláče. Věděla, že pláč nic nespraví a on přece čekal, že začne brečet a prosit, aby ji nechal. Byla slabá, už chtěla jen zemřít. V tu chvíli se roztříštilo okno a ve střepech stál svalnatý mladý muž s maskou kryjící jeho tvář. Muž se ohlédl, ale nehodlal v trýznění své přítelkyně přestat, takže pozvedl ruku k další ráně. Vtom ztuhl, pohlédla mu do očí, najednou jí přišly jiné. Podal jí ruku, ona mu její. Pomohl jí na nohy a na usmířenou ji políbil. Když pohlédla za jeho záda, neznámý byl pryč, okno v pořádku. Ráno po probuzení věděla, že se přítel změnil, jako kdyby někdo mávl kouzelným proutkem. Ve skutečnosti však onen neznámý jim dal zapomenout mávnutím svým pláštěm.
Už to byl rok od doby, kdy Nigel začal pomáhat nevinným a bezbranným lidem. Rozhodl se tak poté, co zjistil, že slyší volání potřebných lidí a že jim dokáže pomoci. Začalo to nenápadně už v jeho dětství.
Ve škole vždycky pomáhal slabším spolužákůms úkoly, popř. se šikanou, měl schopnost lidem rozmluvit jejich špatné skutkya přimět je k nápravě.
Dělal to rád, jenže i když ho ostatní za to měli rádi, on si nebyl jistý, jestli je to jeho posláním. Jednou večer nad tím takhle hloubal a potkal dvě hezké dívky. Byly stejně oblečené, učesané a měly i stejné rysy, přesto však byly odlišné. Bylo to v jejich očích, oboje měly stejnou barvu, jedny však byly jakoby jedovaté, druhé dávaly najevo, že by se nechaly pro ostatní rozkrájet. První ho vzala za ruku, okamžitě ji však pustila, jako kdyby se spálila. S pohrdavým úšklebkem promluvila: „Aha, takže dobrák od kosti." A ohnula horní ret. „Mohla bych ti od té nemoci pomoct, podej mi ruku" Podíval se na druhou dívku a na znamení protestu strčil ruce do kapes. „ Nenechám se ovládnout zlem, raději budu lidem dál pomáhat než škodit.“
„Kdo tu mluví o zlu? Já ti jen nabízím lehčí cestu. Nebudeš mít vlastní život, budou pro tebe důležitější životy ostatních lidí, měl bys myslet víc na sebe, co takhle sláva a peníze, to bys nebral? Pokud se rozhodneš pro ní, nikdo o tobě nebude vědět, nikdo ti nepoděkuje, okamžitě po tvé tšžce udělané práci odletíš jinam, upadneš do zapomění, za pár let po tobě pes nevzdechne. Nikdy neodložíš svou černou masku, černý plášť a červený sexy obleček! Kdybys ses rozhodl změnit svůj hloupý nápad, stačí pomyslet, já si tě najdu.“ Domluvila a zmizela. „No, já už také půjdu. Až budeš potřebovat poradit, zavolej mě, já se objevím. Ale zavolat můžeš jen jednou! Ještě se uvidíme.“ A zmizela v obláčku kouře.
A tak se Nigel rozhodl, že bude v pomoci slabším pokračovat. Jeden dlouhý rok neznal odpočinku, dokud někomu nepomohl, pak měl většinou jen pár minut na přemýšlení o své budoucnosti, pak ale vzpomněl na svou milou povinnost, soustředil se na volání zoufalcůa ukončení jejich trápení.
Ptáte se, proč to dělal, nedopřál si odpočinku a nemrzelo ho to? V 7 letech potkal dívku, do které se ihned zamiloval. Jmenovala se Claire a Nigel ji miloval víc než sám sebe, zbožňoval na ní vše, kudrnaté vlasy, malé růžové rty, modré pomněnkové oči, nos trochu nahoru, uši zdobené stříbrnými náušnicemi, ale nejvíc její charakter. Taky ho milovala, jejich rodiče se však neměli příliš v lásce aproto nepřáli jejich lásce. Oba museli po škole hned domů. Jejich setkáním v osamělých koutech školy však nedokázali zabránit. K jejich smůle je ale jednou našel školník, zrovna, když si vyznávali lásku a plánovali další schůzku. Dovedl je k řediteli. Zrovna byl na balkoně, takže museli za ním. Řekl, že musí zavolat rodičům, ať tady na něj počkají. Rozhodli se pro útěk, první přelezla zábradlí Claire, Nigel hlídal. Ředitel se vrátil dřív, než čekali, a proto Claire chtěla zpět nahoru, ale podklouzla jí noha, visela jen na pravé ruce. Ředitel zavmknul Nigela , aby za ní nemohl, otočil se a chtěl jí podat ruku, ale to už Claire letěla ze 3. patra na dlažbu. Nigel roztříštil skleněné dveře a utíkal k zábradlí. V tu chvíli dopadla a z hlavy jí tekla krev. Seběhl schody rychlostí blesku, klekl si k ní, zvedl jí hlavu a utěšoval ji, že záchranka se už blíží. Její poslední slova byla miluji tě. Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě, cítil, jak její ruka chladne. Naposledy ji pohladil po vlasech, naposledy se na ni podíval. Do očí se mu draly slzy, ten tlak už nedokázal vydržet. Nebral slzy kanoucí mu po tváři jako známku slabosti, ale jako vysvobození. Miloval ji a teď ji ztratil, ona přitom za nic nemohla, plán útěku vymyslel on. On měl zaplatit, Claire v tom byla nevinně.
Ale takhle to dopadá vždycky. Až bude větší, mohl by se pokusit s tím něco udělat. Od té doby na to myslel a snažil se svou chybu odpracovat.
Létal po celém světě, nedopřál si odpočinek, mluvil všemi jazyky světa a to všechno se na něm podepsalo. Byl to jen člověk, sice se zvláštními schopnostmi, ale přesto jen člověk. A jako člověk přetížený svou kariérou byl brzy donucen vyhledat psychologa.
Vybral si Čáslav, protože na ni měl z dětství hezké vzpomínky.
Jmenovala se Křepelková, bohužel měla volná místa jen ona, všichni ostatní doktoři tohoto typu měli už plnou kapacitu pacientů. S její sekretářkou domluvil termín a hleděl si své práce.
25. října v 9:05 zaťukal konečně na její dveře. „Máte 5 minut zpoždění. O těchto 5 minut muset naše sezení zkrátit, nehodlám kvůli vám měnit celý svůj objednací plán. Takže začneme, proč jste tady?“
„Já se za to trochu stydím...“
„To přece nemusíte, proto tu nejsme.“
„Máte pravdu. Pokusím se vám to vysvětlit, pak budete muset zapomenout. Už v dětství jsem slyšel hlasy...No a teď prostě nestíhám, bojím se přestat a ani nechci, nevím, co dělat. Poradíte mi?“
„To snad není pravda! Tak to se mi ještě nestalo!“ Crr. Crr.
„Musíme skončit, další pacient čeká, přijďte za týden o 5 minut dřív než dnes. Do příště si to rozmyslím a pokusím se vám pomoct. Teď však leťte někomu pomoct, potřebují vás víc než já. Nashledanou.“ „Moc vám děkuji, byl bych rád, kdybyste se PŘED NIKÝM o mém problému nezmiňoval, pak bych vám musel vymazat paměť, což bych po dnešku udělal velice nerad, jste velmi milá. Už musím letět. Za týden!“ Odletěl.
Po práci myslela pořád na to, jak Nigelovi pomoct, zaujal ji jeho příběh. Nebo snad on? „Na to nesmím myslet, musím dokázat oddělit soukromí od práce. Docela by mě zajímalo, jak vypadá ve svém pracovním oděvu. Jé, už zas, ani svoje myšlenky už nedokážu udržet na uzdě. Musím se prostě víc snažit.“ To si myslela a celou noc kvůli tomu nemohla spát.
On celou noc nezamhouřil oko, každýsh 10 minut létal někomu pomoct. Přestože byl zvyklý, kdy to jen bylo možné, klidně mu stačila půlhodinka, nedokázal přestat myslet na Terry.
V tu chvíli uslyšel volání Cloe. Člověk, který ji miloval, se ji zrovna snažil zabít za údajnou nevěru. Přilétl tam a začal přemlouvat Chestera, aby to nedělal, když najednou si vzpomněl na Terry, bylo mu tak nějak divno u srdce, jakoby se stala nějaká špatná věc. Na pár vteřin se přestal soustředit na Chestera a Cloe. Chesterův mozek využil jeho nepozornosti a přikázal rukám, ať dodělají dílo zkázy. Cloe zemřela. Chester se ohlédl po muži, který jí málem zachránil život, ale Nigel už byl pryč. Než odlétl, stihl ještě mávnutím pláštěm smazat Chesterovi paměť, Chester o něm už druhý den nic nevěděl.
Když Nigel uviděl, co se stalo, jen stěží se dokázal přenést k Terry domů, kde se ji zrovna 2 zloději snažili okrást a zabít. Zkusil jim to oběma najednou rozmluvit a... POVEDLO SE! Odešli domů.
Terry stála celá rozklepaná a vystrašená v rohu pokoje. Došel k ní a nechal ji vyplakat se mu na rameni. Celou tu dobu přemýšlel, jestli jí má vymazat paměť, nebo ne? Jemně se odvinula a pohlédla mu do očí, viděl v nichkromě vděku i něco, co za začátku nedokázal rozpoznat, pak mu to ale došlo, byla to láska. Už nad ničím nepřemýšlel a políbil ji. Seznámili své jazyky. Nejprve se pomalu oťukávaly, pak se ale začaly objímat jako jejich majitelé. Po chvilce se odtáhli. „Musím jít, mám práci. Zítra v 9! Ahoj Terry!“
„Ahoj, zítra.“
„Dneska jdeš přesně, Nigele. Chtěla bych ti poděkovat...“
„Je to moje povinnost. Víš, jsi skvělá, jenže...“
„V lásce žádné jenže nemá být a já tě miluji. Ty mě ne? To je škoda.“
„Já tebe taky, jenže kvůli naší lásce dnes zemřela nevinná dívka, její poslední slova byla miluji tě. Nedokážu na ni zapomenout a nedopustím další smrt mou vinou. Mám o tebe strach. Kdyby se někdo dozvěděl o našem vztahu, určitě by tě chtěl kvůli mně zabít. To nedovolím! Musím jít už kvůli tvému bezpečí. Už se neuvidíme. Sbohem.“
„Počkej...“ Zmizel.
Vrátil se do bytu a zoufal si. Pak si ale řekl, že takhle to dál nejde, musí pracovat. Soustředil se na hlasy lidí v nouzi, ale žádné neslyšel. Zkusil se přenést z ložnice do koupelny, ale bezvýsledně. Přišel o své schopnoti! Zavolal dobrou dívku. „Co se děje?.“
„Nechals Cloe zemřít. Já ti klidně odpustím, vrátím ti schopnosti, ale jseš si jistý, že si to přeješ? Terry o tebe stojí a ty o ni taky. Claire už život nevrátíš, pomstil ses dost všem špatnm lidem, ale jde o tvé zdraví. Když ti vrátím schopnosti, tak do zítřka zemřeš vyčerpáním. Rozhodni se dobře. Tvá milovaná práce, ale krátký život nebo tvá milovaná dívka a celý dlouhý život se vším všudy? Vrať mi plášť, oblek a masku, nebudeš to potřebovat, věř mi. Teď tě naposledy přenesu, pak budeš muset chodit pěšky a znovu se naučit normálně žít. Nelituješ své staré volby?“
„Ne, zkušenosti se mi budou ještě hodit. Nelituji příliš ami své nynější volby.“
„Své schopnosti jsi dostal jako dar a zároveň jako břímě, zhostil ses toho úkolu velice dobře, Terry je na tebe právem hrdá.“
„Nigele, bála jsem se, že nepřijdeš. Víš, přemýšlela jsem, co kdybys mě naučil pomáhat lidem? Já bych ti tím ráda pomohla, společně toho víc zvládnem, a pak na sebe budeme mít víc času. Nemohl bys na mě přenést alespoň část svých schopností? Rozhodně by mi to ulehčilo práci. Už jsem o tom přemýšlela, co ty na to?“
„Už je nemám.“
„Co nemáš?“
„Své schopnosti, byly mi odebrány, bude to tak lepší pro všechny. Však on se najde někdo, kdo to vezme za mně. Hodných lidí je na světě spousta.“
„Tím chceš říct, že už nemáš žádné povinnosti, co se týče záchrany zoufalců? V tom případě ovšem máš ještě spoustu času, ne? Co kdybychom se věnovali něčemu příjemnějšímu?!“
„Jsem pro. Kde tu máš koupelnu?“
„Rovně a na konci chodby do prava.“
„Bude to jen chvilka, můžu si půjčit tvůj ručník? Přijdu až se umyju.“
„Dobře, zatím ti uvařím čaj. Vrať se brzy.“
Odešla do kuchyně, dala vodu do konvice a chystala se dát sáčky do hrnku, když ucítila čísi horký dech na krku. Přikryl jí rukama oči. „Hádej, kdo to je.“ řekl změněným hlasem tajemně. „To bude taťka. Ne? Tak náš pes. Taky ne? Tak to můžeš být jedině ty, Nigele.“
„To ti to trvalo! Tys mě nepoznala? Já jsem přece nezapomenutelný.“
„Máš naprostou pravdu. A co teď?
„Nech se překvapit.“
„Cítím z tebe svůj Dove, hodí se k tobě, vezmi si ho.“
„Já bych si raději vzal něco jiného, lepšího. Tebe například. Budeš dneska moje? Jen moje?“ dodal s úsměvem.
„Jdeš na to moc rychle, hochu, co když nechci?“ Najednou cvakla konvice. „Počkej, musím zalít ten čaj.“
„Kašli na něj a věnuj se víc raději mně.“ Objal ji kolem pasu a s napětím všech svých vypracovaných svalů ji vysadil na linku. Objala ho kolem krku a pak mu začala rozepínat jeho košili. Třásly se jí ruce, takže poslední knoflík vzrušením utrhla. Vzal její ruce do svých a pomohl jí na nohy. Odvedla ho do ložnice a zamkla dveře. „Aby nás nikdo nerušil.“ zašeptala. Znovu se začali objímat a líbat, ale přitom zakopla o hranu postele, Nigel měl však opačnou reakci, než by se v takové chvíli dalo čekat, místo, aby ji zachytil, tak do ní ještě strčil, a pak skočil za ní. Minul ji jen o vlásek. Otočili se k sobě a on ji přitáhl na sebe. Sundal jí mikinu i s tričkem. Líbal ji nejprve na čelo, tváře, krk a hrudník, nakonec se zaměřil na její břicho a pupík. Ona ho jen hladila po vlasech a slastně přivírala oči. Nechal jeí trup a znovu se zaměřil na její rty, líbal je, ochutnával a zkoumal jazykem. Crr! Crr!
„Nech to být, teď, když jsme konečně spolu.“
„Co když je to naléhavé? Haló, kdo je tam? Lenko, co se děje?“
„On se se mnou rozešel! Podváděl mě a teď se přiznal, že ji miluje a nechce mě v životě už vidět. Už mám všeho po krk, potřebuji si s tebou o tom promluvit.“
„Promiň, Lenko, mohla bys zavolat zítra? Mám...tu zrovna jednoho člověka...potřebuje pomoct, nemůžu to odložit. Do zítřka mám plný plán. Zítra se sejdeme. Ahoj.“ položila telefon. „Tak Nigele, kde jsi? Odpusť! Co jsem udělala špatně? Vrať se mi prosím.“ rozplakala se, pak ale přemýšlela o Lence, co když...
„To nedopustím! Kdyby to byla pravda, tak jí v tom musím především zabránit, Nigela najdu později. Třeba šla na svoje oblíbené místo, jenže kde to je? Že by tam, kde jsme si hrály, když jsme byly malé? Je to přece hned u sochy anděla pomsty! Nesmím ji nechat zemřít!“
Na lavičce u sochy plakala dívka na rameni svalnatého muže v masce. Terry k nim přiběhla celá udýchaná. „Lenko, tys mi dala! Marek ti za to nestojí. Nigele, jsi to ty? Co se stalo?“
„To je na dlouho. Neseznámíš nás?“
„Jasně, Nigele, to je moje sestra Lenka. Lenko, to je Nigel. Mimochodem, s ním jsem byla, když jsi volala.“
„Aha, takže ty jsi ten, co mu Terry pomáhala. Má dobrý vkus. Ale teď už chci jít někam do tepla, je tu pořádná kosa.“
„Dobře, pojďte se mnou, doma je místa dost pro všechny.“
„Ten čaj ještě nevystydl. Lenko, nedáš si? Nigel ho nestihl vypít. Tak už mi konečně řekni, co se stalo.“
„Jak jsem ti volala, přemýšlela jsem, co mám dělat, na stromě zrovna visel provaz. Udělala jsem si smyčku, když se tam objevil Nigel. Znovu mě cosi donutilo přehodnotit situaci, zjistila jsem, že jsou lidé, kteří se beze mě neobejdou, například zrovna ty, můj pes. Ten čaj si dám ráda. Promiň, někdo mi volá.“
„Nigele, kam jsi zase šel? Já jenom doufám, žes zase někam nezmizel. Co se vlastně stalo? Znám jen Lenčinu verzi. No tak, kde se schováváš?“ otevřela dveře do ložnice. „Jsi tady?“
„Tady nikdo není!“
„No tak už vylez, Nigele.“
„Mně se tady líbí, máš to tu hezký, předtím jsem si toho nestihl všimnout.“
„Tak v ložnici se ti líbí? Mně se tady líbí jedině s tebou.“ a políbil ji na tvář. Sundala mu masku a plášť. „Víš, že ti to v tom pracovním obleku moc sluší? Vynikají tak tvoje...oči, ta modrá je nádherná.“
„Mlč už a poslouchej mě.“
„A co mi chceš říct tak strašně důležitého, že...“ Zašeptal jí do ucha, že ji miluje a začal ji líbat na krku. „Haló, kde jste kdo? Ozvěte se! Á, tady jste. Vidím, že ruším. Musím už jít, takže vás už nebudu rušit, mějte se.“
„Ne, že bych měl něco proti tvé sestře, ale jsem docela rád, že už je pryč. Tak co, pokračujeme?“
Políbila ho a chtěla mu svléknout i oblek, jenže nenašla zapínání. V tu chvíli se jeho oblek změnil v košili, maska s pláštěm zmizela. Košile byla tak, jak byla před telefonátem s Lenkou, jen sotva zvládla zakrýt jeho vypracovanou hruď a pupík připravenýk něžným dotykům jejího jazyka. Objala ho a nepozorovaně ho přivedla k posteli. Lehce do něj strčila, on neudržel rovnováhu, takže spadl na postel. „To máš za to, cos mi provedl.“
„Tenhle útok zůstane nepomstěn. No, jak se ti líbí dostat polštářem po hlavě?“
„Od tebe moc, přesto tě za ten opovážlivý čin musím po zásluze odměnit! Jen počkej!“ vypukla velká polštářová bitva. Za chvilku byli oba unavení, vzdali další pokusy o hození polštáře. Zůstala klečet u dveří, on se svalil na postel. S námahou se zvedla a usedla vedle něj. Pohlédla na něj a pohladila ho po vlasech, naklonila se k němu, líbání nebralo konce. Stáhl ji k sobě do postele, jejich přání se konečně splnilo.
Ráno po otevření očí vstala a uvařila čaj. Přišel k ní a objal ji. „Miluji tě. Děláš snídani? Mám ti s něčím pomoct?“
„Jo, namaž housky. Co kdybychom odpoledne navštívili Lenku. Včera jsi neměl moc času na vyprávění, co se vlastně stalo. Nebo mi to nechceš říct?“
„Proč by ne? Jak jsi mluvila, vrátila se mi schopnost slyšet volání lidí. Uslyšel jsem nějakou dívku, její podvědomí mě žádalo o pomoc. Najednou jsem měl zpět svůj oblek a v mžiku jsem u ní stál. Povedlo se mi ji přesvědčit. Sesypala se, potřebovala se vyplakat, takže jsem jí nabídl svoje rameno. Pak ses přiřítila ty a zbytek už znáš. Máš pravdu, měli bychom Lenku navštívit, zaptat se jí, jak se vede a přidat trochu duševní rovnováhy. Kde vlastně bydlí?“
„V Paběnicích, je to odsud asi 10 km, navrhuju autobus, co ty na to?“
Ve 2 hodiny seděli v autobuse. Zdálo se jim jakoby řidič trochu kličkoval. Kromě nich v autobuse nikdo nebyl, jen ve vzduchu cítili odér alkoholu. „Promiňte, ale mohl byste na mě dýchnout? Víte, domnívám se, že jestli jste pil, neměl byste...“
„Snad vím, co dělám, ne? Jestli se vám to tak nelíbí, tak vystupte, ale jinak zůstaňte sedět na prdeli a přestaňte buzerovat!“ zařval a soustředil se na řízení. Najednou se mu ale začaly klížit oči a on vjel do protisměru. Zrovna tam bohužel jel kamion plný klád a Terry s Nigelem to vymrštilo na sedačku před nimi, klády se uvolnily a spadly na střechu autobusu, Terry vykřikla a upadla do bezvědomí. „Haló? Jmenuji se Nigel Fox a sedím v autobuse, který měl nehodu, řidič autobusu je zraněný, řidič kamionu utekl. Moje přítelkyně Tereza Křepelková je asi mrtvá. Jsme na silnici mezi Chedrbím a Paběnicemi v Dubině, přijeďte co nejdřív, prosím. Nashledanou.“ položil telefon a vzal její hlavu do rukou. „Neumírej, znovu už to nepřežiju. Proč mám celý život takovou smůlu? O každou, kterou miluji nusím přijít. Proč to nezabilo raději mě? Až přijede sanitka a ovšechno se postará, tiše se vytratím a skončím tenhle příšerný život. Sbohem má lásko, za chvíli se uvidíme. Miluji tě.“ jemně jí položil hlavu zpět na sedadlo. „Pomoc, jemi hrozně, je tu někdo? Nigele, jsi v pořádku? To se mi ulevilo, že žiješ.“ Zastavil se a vrátil se k ní. „Pomoc už se blíží. Hrozně jsem se bál, že tě taky ztratím, to už by bylo vážně moc. Jak ti je?“
„Jak jsem už říkala, hrozně. Bolí mě celé tělo. Už slyším sanitku.“
„Tady jsme!! Je živá, jen upadla do bezvědomí. Díky. Mně nic není, postarejte se především o ni.“ Naložilije do sanitky a odvezli do nemocnice, Terry měla lehký otřes mozku, Nigel pár odřenin. Její stav stabilizovali. Každý den chodil Nigel do nemocnice navštěvovat Terry, nosil jí květiny a seděl u ní až do konce návštěvních hodin.
„Po ránu mi už zase bylo špatně, zvracela jsem. Co se mnou je doktore? V každém případě chci pravdu, Nigelovi jsem to zatím neřekla, zbytečně by si dělal starosti.“
„Jste těhotná, ve druhém týdnu. Je to dobrá nebo špatná zpráva? Co na to asi řekne jeho otec.“
„Nevím, jestli si ho nechám, ani nevím, co na to řekne. Díky za zprávu, řeknu vám, jak jsem se rozhodla. Nashledanou.“ Přemýšlela, měla radost z dítěte, ale měla slušně našlápnutou kariéru, život před sebou, navíc v 25 dítě neplánovala. Měla by se zeptat Nigela, co si o tom myslí, to dítě je koneckonců taky jeho.
„Co se děje, Terry, v telefonu jsi zněla hrozně rozčíleně, stalo se něco zlého? Lékaři říkali, že by tě chtěli za 3 dny pustit, nenastaly doufám žádné komplikace.“
„Nevím, nedokážu posoudit, jestli to je dobrá nebo špatná zpráva, musíš mi poradit.“
„Pokusím se, neboj se.“
„Já......my........jsem těhotná.“ Nastalo ticho, Nigel nedokázal vyjádřit, co cítí, nechtěl ji zklamat, šlo hlavně o její rozhodnutí. „Ale, myslel jsem...už se stalo, stejně s tím nic asi neuděláme. Vždycky jsem chtěl dítě, záleží na tobě, já jsem pro. To je ale skvělé, já budu táta, není to úžasné? Jen abych tě nezklamal. Víš to jistě?“
„Ano, jen jsem přemýšlela o práci. Nejvíc jsem se bála, jestli budeš souhlasit. Miluji tě, víš to?“ a políbila ho. „Jak se bude jmenovat?“
„Ještě ani nevím, jestli to je kluk nebo holka. Ještě jsi mi neřekl, jak se má Lenka.“
„Nejspíš je šťastná jako blecha, když jsem ji navštívil, zrovna tam měla nějakého kluka, myslím, že se jmenuje Daniel. Nechtěl jsem je rušit, takže jsem se rychle zdekoval, abych je nerušil, vím, jak je to nepříjemné...“
Žádné komentáře