Moje stránečky ;)

Terry povídky

Let go of your yesterday

„Robe, co ti je? Robe, slyšíš mě?“ poplácala ho po tváři. „Mikeu, kde jsi? Mikeu, ozvi se!“
„Co se děje? Terry jsi to ty?“
„Robe, Mike. Už jsme ho sice našla, ale je v bezvědomí. Mikeu, prober se! Robe, kde máš mobil? Ten svůj nemůžu najít. Zvládneš zavolat nebo to mám udělat raději sama?“
„Udělej to raději ty, hrozně mě bolí hlava. Dostal jsem cihlou po hlavě. Je Mike v pohodě? Krvácí ti ruka. Víš, kdyby se se mnou něco stalo, tak bych byl rád, abys věděla, že tě miluju.“
„Co by se ti mělo stát? Budeš v pohodě. Mike krvácí ze zátylku. Mikeu, jak ti je?
„Hrozně mě bolí hlava. Kdo jsi a proč mi říkáš Mikeu, to je moje jméno? Co se stalo? Proč mě tak bolí hlava?“
„Mikeu, to jsem já Terry. Sanitka už jede. Co se s tebou děje?“
„Ahoj Terry, my se známe?“
„Mikeu, jsem tvoje sestra. Spadla na tebe část stropu. Mikeu, tohle není legrace, ty si mě vážně nepamatuješ?“
„Ty jsi moje sestra? Jsi hezká. Neplač, proč brečíš?“
„Tady jsme! Roba bolí hlava, Mike byl v bezvědomí, teď má výpadek paměti. Pomozte jim, prosím.“
„Jste zraněná. Pojďte se mnou, o ně už se postarají.“
„Chci jet s nimi, můžu?“
„Jistě, ale nejdříve vám ošetřím tu ruku, krvácí vám. Vypadá to na otevřenou zlomeninu, jste statečná.“
„Díky, jste milý, ale kluci potřebijí vaši pomoc více než já..“
„Nebojte, o ty je už postaráno.“
„Mike má amnézii a já otevřenou zlomeninu levé ruky. Co ty?“
„Nis hrozného, zítra mě pustí domů.“
„Bez vás je můj byt takový prázdný. Chybí mi Mikeovy vtipy a tvoje společnost.“
„Taky mi chybíš. Opravdu je to s Mikeem tak zlé? Nevzpomíná si na nic? A jak se má ruka?“
„Ruka je v pohodě, ale Mike mi dělá starosti. Neví o vašich plánech, je to nový Mike, já bych ale raději toho starého. Vyprávěla jsem mu o našem dětství. Jenom se usmíval a řekl, že mně a Mikeovi závidí. Znovu jsem mu řekla, že on je Mike a já jeho sestra, ale nějak si to nevzal k srdci. V očích má takové prázdno. Nechají si ho tu měsíc, a když si do té doby nevzpomene, dají ho do domácí péče. Já jen doufám, že do té doby se starý Mike vrátí.“
„Tak Mikeu, tady bydlíme. Jak se ti tu líbí? S Robem jsme kvůli tobě uklízeli.“
„Jasně. Ty jsi Terry, že? Už jsem si to jméno zapamatoval, kdyžs mi ho každý den opakovala. Au, to bolelo.“
„Tady byl vždycky schod, pamatuješ? Když jsme tady byli poprvé, taky jsi upadl.“
„To je divný. Je to tu moc hezký. Tady je můj pokoj? Páni, vodní postel, počítač, magneťák, červené stěny. Takový vkus se mi líbí.“
„Jo, je ve tvém stylu. Cédéčka máš tady v té skříni, ale plánovals jejich obměnu. Připravím ti tvou oblíbenou svačinu.“
„Nevím, o čem mluvíš. Ukážeš mi zbytek bytu?“
„Jistě. Opravdu si nevzpomínáš? Tady je náš starý klavír.“
„Já hraju na klavír?“
„Ano, zkus si to. Vzpomeň si, jak jsme tady každý večer seděli před spaním a hráli. Rob nám u toho třískal do nádobí a ty ses vždycky zlobil, bubny se k Beethovenovi moc nehodí. On pak dělal uraženého a já ho musela jít utěšit. Ty ses pak nenápadně vytratil, abys nás nerušil. Ach jo, proč vždycky trpí nevinní? Byli jsme jedna velká šťastná rodina, měli jsme velké plány, dokonce jsme koupili i garáž na spadnutí, abychom měli kde zkoušet. Proč se to muselo zřítit?“ rozbrečela se Terry. Mike ji utěšil a ona šla dělat svačinu. Mikeovu pozornost přitáhl klavír stojící uprostřed obýváku. Zkusmo zabrnkal pár tónů. Najednou ho cosi přinutilo sednout si na židli a položit prsty na klávesy. V té chvíli jeho prsty dostaly impuls a ze zvyku začal hrát. Terry to vylákalo z kuchyně. Otřela slzy a přistoupila ke klavíru. Sedla si vedle něj a začali hrát čtyřručně. „Jaks to dokázal? Už sis vzpomněl?“
„Já ani nevím, prostě jsem najednou pocítil, že to dokážu. Nechal jsem se tím unést.“
„Ach jo, to je beznadějné. Zkus si vzpomenout, prosím.“
„Když jsem hrál, měl jsem pocit, že je to hrozná nuda, pak ten pocit ale zmizel pod překvapením, že mi to samo jde.“
„Ještě něco? Začíná ti to jít.“
„Pak si ještě vzpomínám na básně. Ne na klasické, ale ty hudební, dokonce jsem vymyslel pár řádků, které se docela rýmují. Poslechni si to.“ Odříkal jí svoje verše. Radostí mu dala pusu na tvář a zavolala tu novinu Robovi. Rob slíbil, že se objeví, jakmile to půjde.
„Tak co, jak si tu žijete? Už ses vzpamatoval? Chybělas mi Terry. Miluju tě, řekl jsem ti to už dneska?“
„Pokud počítáš telefon, tak asi 8x za sebou, ale i tak díky, takys mi chyběl.“ políbila ho. Mike mezitím čekal tiše v koutě, aby je nerušil. „Mikeu, málem jsem na tebe zapomněla. Přečti to Robovi.“
„Super, už chybí jen hudba. Co říkáš tomuhle rytmu?“ řekl a zkusmo párkrát tleskl. „Dobře, zkusíme to ještě jednou.“ odpověděl Mike a začal rapovat do rytmu.
„To se vám povedlo, jsem na oba pyšná. Už chybí jen nějaká melodie. S tím si ale nějak poradíme. Možná bych mohla zavolat kamarádovi ze střední, hrál kdysi na kytaru. Jmenuje se Dave, ale má raději, když se mu říká Phoenix, je na tu přezdívku. Mám to zkusit?“
„Jasně, jsi neuvěřitelná, dokážeš si poradit v každém případě. Taky znám jednoho kluka, co kdysi hrál na trubku, teď se soustředí na baskytaru. Jmenuje se Brad. Myslel jsem, že kdyby Dave nechtěl, mohl by ho Brad nahradit.“
„Mám nejlepšího kamaráda a nejbáječnější sestru na světě. Dal bych si vafle. Chtělo by to trochu vylepšit svůj starý rekord. Kolik to bylo?“
„Podívám se, vedl sis o tom záznamy dopodrobna, jen nevím, kde je mám najít. Můžu ti prohledat pokoj?“
„Že jsi to ty...to víš, že jo. Takže ty jsi Rob, jestli se nepletu. Jak dlouho už to táhneš se sestrou?“
„Už dva měsíce. S tebou chodím do školy už od střední, seznámils nás. Chtěli jsme založit skupinu, takže jsme tady zkoušeli. Jednou tu s námi byla i tvoje sestra. Terry je prostě skvělá. Nejdřív jsem se ji bál oslovit, takže jsem ti řekl, co k ní cítím, a tys mi pomohl ji získat. Vlastně jsem ti za ní zapomněl poděkovat. Díky, jsi nejlepší kámoš na světě.“
„Nezařídil jsem večeři při svíčkách a šel tam s ní? Pak jsi „náhodou“ přišel a já si najednou vzpomněl na neodbytnou schůzku.“
„Terry, pojď sem honem! Mike si vzpomněl, jak nás seznámil!“ zavolal Rob na Terry. Byla hned na místě. „Slyšela jsem dobře? Mikeu, ty jsi fakt dobrej!“ poplácala ho po zádech. „Dvě vzpomínky v jednom dni, jen tak dál!“ rozesmál se Rob. „Našla jsem tvoje rekordy. Tvůj nej výsledek byl: 2 vafle a 2 lžičky cukru najednou. Napadlo mě, co kdybys k tomu zkusil přidat sirup? Vím, že miluješ sladké, ale tohle bys asi nezvládl, co?“ popíchla ho Terry „Tss, myslíš, že jsem takovej srab? Robe, jdeš do toho se mnou?“
„Ne, užs mi to kolikrát nabízel, pořád ale říkám ne.“
„Tak nic, jdu zkoušet. Díky za starost, ale zvládnu to sám, nechci vás rušit.“ dodal spěšně, když uviděl, že ho stejně nevnímají, měli oči jen pro sebe.
Ozval se zvonek. „Nenechte se rušit, já tam dojdu!“ zakřičel Mike a šel otevřít. „Balíček pro Michaela Shinodu.“ řekla dívka s úsměvem. „Díky, já jsem Michael Shinoda, ale říkej mi Mike. Jak se jmenuješ?“
„Anna. Mám tu dopis i pro Roberta Bourdona. Měl by tu bydlet. Kde je?“
„Hmm, je vedle se ségrou, nechci je rušit. Já mu to předám. Nepůjdeš se dál?“
„Promiň, nemám čas. Co to bylo za hluk?“
„Jak jsem říkal, ségra s kámošem mají zrovna...neodkladné jednání. Dáš mi svoje číslo?“
„No, normálně to nedělám, ale protožes mi dodal dobrou náladu na celý den, tak ti ho teda dám.“
„Díky, určitě se ozvu, zatím ahoj.“ řekl a zavřel dveře. Vzal mobil a vytočil číslo z papíru. „Haló, tady Mike. Co děláš večer?“
„Tos beze mne nevydržel ani chvilku? Večer mám volný.“
„Skvělé, jak by se ti líbilo jít se mnou na večeři?“
„Líbilo by se mi to moc, ale kdyžs mě nepozval, tak máme smůlu.“
„Dobře, tak jinak. Půjdeš se mnou na večeři?“
„Proč ne. Kdy a kde?“
„V osm na místě, kde jsme se dnes viděli poprvé. Ségru s Robem vyženu někam do kina, třeba budou hrát Krtečka. Jsme domluvení?“
„Dobře, jakou si mám vzít večerní róbu?“
„Rozhodně něco pohodlného. Určitě přijď. Měj se Aničko.“ rozloučil se Mike. „Máš rande?“ zeptala se Terry zvědavě. „Jsně, vadí ti to?“
„Vadí mi, že nás chceš poslat do kina na Krtečka.“
„To byl jen pokus o vtip. Jaktože posloucháš cizí hovory? To tě rodiče zapomněli vychovat?“ Otočila se, aby neviděl, že pláče, on ale zaslechl popotahování nosem. „Co se stalo? Jestli jsem se tě nějak dotkl, tak promiň.“
„Naši umřeli, když mi bylo 6. Šli jsme do dětského domova. Jdyž ti bylo 18, tak sis mě vzal do vlastní péče.“
„Promiň, já nevěděl.“
„Já vím, pořád si nemůžu zvyknout, že si nic nepamatuješ. To bude dobrý, život musí jít dál.“ řekla rozhodně a on ji objal. Opřela mu hlavu o rameno, její slzy ho studily i přes mikinu.. „Jsi nejlepší brácha, jakýho si můžu přát. Mimochodem, volal Phoenix, klidně by to vzal. Ptal se, kdy může přijet. Řekla jsem mu, že se s vámi domluvím.“
„No vidíš, Brad je taky pro. Tak uvidíme, kdo bude lepší.“
„Tak ti nevím, oba jsou dobří, každý jinak. Vezmeme je oba?“
„Jsem pro.“ Crrrr. „Jdu tam.“
„Už toho mám úplně plný zuby! Nejdřív řežete do piána a třískáte do nádobí. Prosím. Ale aby tu hrály kytary se zesilovači na plné pecky, to si vyprošuju. Mám nemocnou mamku a vy ji neustále rušíte.“
„Omlouvám se. Víte, hledali jsem zkušebnu a když jsme ji našli, tak bráchu s mým přítelem zasypala. Já měla otevřenou zlomeninu, brácha amnézii a přítel lehký otřes mozku. Když nám něco seženeš, tak slibuju, že budeme zticha. Hraješ na něco?“
„Mám profesionální mixážní pult.“
„Tak vidíš. Baví tě to?“
„Hrozně. Proč se ptáš?“
„Co bys dělal, kdybych ti já přišla zakázat dělat hluk?“
„To mě nenapadlo. Musíš mě ale chápat, maminka je nemocná a vážně potřebuje klid.“
„Pokusíme se ztichnout. Nevíš tead o nějaké opuštěné zkušebně?“
„Něco by se snad našlo. Jak se jmenuješ? Já Joe.“
„Já Terry. A hele, tohle je brácha Mike a můj kluk Rob.“
„Těší mě. Tak co hlava?“
„V pohodě.“ odpověděli společně Mike a Rob.
„Tohle je Brad, Brade, to je Joe. A tohle je Phoenix. Joe nám sehnal tuhle zkušebnu. Jeho mixy jsou dobrý. Když jsi byl tak ochotný, jdeš do toho s námi? Kluci souhlasí.“
„Jestli vám to nebude vadit, tak klidně.“
„Jak se má mamka?“
„Docela dobře. Koukám, že Rob má nové bubny a Mike klávesy . Paráda, zkusíme něco dát dohromady?“ navrhl Joe.
„Pěkně! Válíte!“ zatleskala Terry. „Podle mě tomu něco chybí. Co myslíš Terry?“
„Ani bych neřekla, mně se to takhle líbí.“
„Už vím.“ vzpomněl si Brad. „Zpěv! Nezkusíš to Terry?“
„Mikeu, ty nejlíp víš, že mi to ani trochu nejde.“
„Já nevím, co myslíš Robe?“
„Já vlatně taky neslyšel tvůj zpěv. Zkus to.“ navrhl Rob. Terry tedy ze sebe vydala, co jen mohla. „No vidíš, máš pěkný hlas, ale jak bych to řekl. K našemu stylu se to prostě nehodí. Nezlob se, ale musíme najít někoho jiného.“
„Já říkala, že to neumím. Vyhlásíme konkurz.“
„Skvělej nápad, hned zítra dáme inzerát. Asi by to chtělo dát nejen do novin z L.A., ale i do těch z jiných koutů Ameriky.“
„To bylo velice dobré, ale máme ještě spoustu uchazečů. Nechte nám tu číslo, my se vám kdyžtak ozveme. Díky za váš čas. Další!!“ řekla novopečená manažerka Terry dalšímu uchazeči. „Dobrý den. Jmenuji se Chester Bennigton. Můžu začít?“
„Jistě.“
„Výborně. Bereme vás. První zkouška bude příští týden. Informace ti sdělím. Nech mi svoje číslo, zavolám ti.“ řekla Terry a pak dodala k ostatním: „Je mi líto, ale už máme vyhráno. I tak vám děkuju za účast. Nashledanou.“ jemně vyhodila ostatní.
„Tak co, jste spokojení?“
„Je neuvěřitelné, cos všechno dokázala zařídit. Jsi úžasná manažerka. Miluju tě, už se těším domů. Uvidíme se příští týden. Ahoj, měj se.“ Nastalo krátké loučení a dlouhá cesta domů. „Tak co Anna? Anis nám neřekl, jak dopadlo to rande.“
„Dopadlo dobře, chodíme spolu. Je to skvělá holka.“
„Áááááááá.“ zívl Rob. „Co je dnes k snídani?“
„Jéé, já na ni úplně zapomněla. Honem skočím do obchodu pro rohlíky. Za chvíli se uvidíme. Pa.“
„Miluju tě! Nemám jít s tebou?“
„Díky, já tě taky miluju, ale tu chvilku to beze mě budeš muset vydržet. Za chvíli jsem zpátky. Ahoj.“ políbila a vyběhla ven. „Ahoj, kde je Terry?“
„Minul ses s ní jen o chvilku. Šla pro snídani. Je dneska něco zajímavého v televizi?“
„Dobrý den, tady doktor Smith. Jste Michael Shinoda?“
„Ano, co se děje?“
„Vaše sestra Tereza Shinodová byla odvezena do naší nemocnice. Srazil ji opilý řidič, je v kritickém stavu, zrovna ji operují. Dám vám adresu, přijeďte co nejdřív. Diktuji: nemocnice...“
„Díky, za chvíli jsem tam.“ položil Mike mobil. „Co se děje?“
„Terry srazilo auto, je v kritickém stavu. Vezmi auto, jedeme tam.“
„Je mi líto. Vaše sestra zemřela při operaci. Doktoři se snažili, ale měla příliš rozsáhlá zranění.“
„Můžeme ji vidět?“
„Jistě.“
„Terry, cos nám to udělala? Nesmíš nás tu nechat, Terry, prosím.“
„Terry, miluju tě. Proč se to muselo stát zrovna tobě? Proč?“ brečel Rob a naposledy si k obličeji tiskl její studenou ruku. Z druhé strany seděl Mike, jeho slzy skrápěly prostěradlo, které zahalovalo její nahé tělo bez života. Pohladil ji po vlasech a tváři.. Pak rychle odešel pryčn evydržel pohled na její už navěky mrtvé tělo. Rob vrátil její ruku a políbil ji na rty. Naposledy pohlédl do jejího bledého obličeje. „Sbohem, nezapomenu na tebe.“ řekl, slzy mu stékaly po tváři. Pokynul, aby ji odnesli. Díval se, jak odnášejí nosítka s tělem bez duše a šel za Mikeem. Cesta domů se zdála nekonečná.
Doma si sedl ke stolu a vzpomínal. Jak se s ní ráno loučil, jak tady poprvé jedl, jak mu každý den mazala rohlík a jak mu ho podávala, jak tu večer seděli a hráli karty.
Mike chvíli stál mezi dveřmi, pak přišel ke klavíru. Začal hrát tesknou melodii, která ho zrovna napadla. Vzpomněl si, jakou měla radost, když spolu hráli. Vzpomněl, jak mu pomáhala zvyknout si na život bez vzpomínek, jak tleskala, když hráli ve své zkušebně s novou kapelou. Vzpomínal, jak mu s láskou dělala ochotně zápisky o rekordech s vaflemi, jak plakala, když se zmínil o rodičích. Vzpomínal, jaká byla skvělá manažerka, uměla jednat s lidmi, dokázala usměrnit hněv Joea an téma, které si sama přála, jak odmítla uchazeče o zpěváka tak, že to vzali dobře a vzteky nerozmlátili dveře. Najednou ho něco napadlo. Odešel za Robem do kuchyně, Rob zrovna vzpomínal, jak se k němu ráno vždycky přitulila a polibkem ho probudila.
„Když jsem si vzpomněl, napadla mě melodie a text písně. Pořád tu tak s námi bude, nezapomeneme na ni. Říkala, že život jde dál. Zavolám klukům, zkusíme si tu novou píseň. Bude to píseň pro ni, určitě by byla ráda.“
„Když ona byla jako anděl, milá, krásná, něžná, hodná a úžasná. Proč to raději neschytal ten grázl, co ji srazil?! Nezasloužila si smrt. Máš pravdu, nesmíme na ni zapomenout. Zavoláš jim, nevím, jestli bych to zvládl. Díky.“
„Upřímnou soustrast. Je mi to hrozně líto.. Navrhuju minutu ticha.“ řekl Chester, přestože ji skoro neznal. Ticho přerušovaly jen slzy, které kapaly na zem z Robových a Mikeových očí. „Chtěl jsem vám navrhnout první song.. Napadl mě před chvilkou. Bude se jmenovat Sister´s dead. Zkusíme to?“
„Mikeu, přišla jsem na schůzku, ale tys tam nebyl. Jak ti mám věřit, že v tom není jiná holka? Sbohem.“
„Anno, já jsem...“ nedořekl, protože Anna mu to típla. „Ach jo, to je nanic.“ povzdechl si Mike. Rob dostal nápad, ale Mikeovi se svěřovat nechtěl.
„Anno!“
„Ano? Kdo jste?“
„Robert Bourdon, Mike mi o tobě vyprávěl.“
„Mikea mi nepřipomínej! Zrádce! A já ho milovala.“
„Musím ti to vysvětlit. Zemřela mi přítelkyně, jeho sestra. Byli jsme na pohřbu a Mike na vaší schůzku přišel o hodinu později, tys tam ale nebyla.“
„To je mi líto, mám špatné zkušenosti s nevěrou, proto jsem Mikea taky podezírala.“
„Měla by ses mu omluvit, je ze všeho celý špatný. Nemá zrovna nejlepší týden.“
„Jasně. Díky, že ses stavil. Zítra se za ním stavím. Ahoj.“
Žádné komentáře